Obývací pokoj kávová + čokoládová malba s kytičkami a "vytíraná" technika

Na začátku byl nápad pomoci kamarádce. Věděla jsem, že si přeje vymalovat. Ona sama nevidí, a tak celý úkol padá na jejího manžela, který je úžasný muž, táta, trošku méně už kutil, avšak je vždy schopen udělat cokoliv je od něj potřeba.

Navlékla jsem to kolem a kolem a výsledek byl, že jsem včera ráno v osm stála u kamarádky, za zády s malířem, který pracuje pro naši firmu. Nahoře na nás čekaly nakoupené barvy a hodně předem odvedené práce s vyklízením a zakrýváním věcí.

Když jsem viděla to množství práce, která na nás čeká, nechtělo se mi a věděla jsem, že jsem si předsevzala dost těžký úkol. Stačilo by pípnout půl slova a kamarádka by mě sprostila všech povinností. Ale takhle jsem to nechtěla. Nedala jsem na sobě nic znát a snažila jsem se všechny kolem nakazit dobrou náladou. Kamarádku a jejího manžela, aby se necítili nervózní, že jim jdeme malovat obýváček s kuchyňkou, což bude hodně práce. Malíře, aby se nezhroutil pod návalem úkolů, co jsem si pro něj připravila a šlo mu to od ruky. No a sebe sama, abych to všechno udržela pevně v rukou.

Za den jsem prodělala asi dvakrát krizi, kdy jsem už byla opravdu unavená, ale říkala jsem si, že když to vydržím (odolám tlaku z práce, kde jsem kvůli malování nebyla a čeká tam spousta požadavků na vyřízení, tlaku Davídka, který chtěl být ten pátek brzy doma a mých bolavých kancelářských zad) změním zase o trošku svět k lepšímu.